Moje cesta ke krav maze byla docela klikatá. Když mi bylo asi dvacet, začal jsem se poohlížet po novém sportu. Předtím jsem na střední několik let šermoval, dělal pár let tance, občas fotbal s kamarády, ale vždycky mě lákala sebeobrana. Jen jsem moc nevěřil, že na nějakou budu mít – svalů se na mně nikdy moc nenašlo. První pokus proběhl v prváku, kde jsem si zapsal dva semestry sebeobrany. První vycházela z aikida a docela mě to bavilo – páky, vyproštění z úchopů a tak. Ale chyběly obrany proti úderům – za čtyři měsíce jsem se nedozvěděl, co dělat, když vám letí pěst na obličej. Další semestr bylo karate, to jsem ale zabalil po pár trénincích. Až moc japonštiny, až moc filosofie, desetkrát za trénink se něčemu klanět – to mi fakt nesedlo. Začal jsem projíždět fóra na internetu a ze všech víceméně vyplývalo, že pro sebeobranu je nejúčinnější něco ve stylu thai boxu nebo právě krav maga. Na thai box jsem si nevěřil fyzicky, ale krav maga mě zaujala právě tím, že je „pro každého“. To, že existuje víc federací a že jsou mezi nimi rozdíly, jsem tehdy naprosto neřešil – zkrátka jsem si vybral, co bylo nejblíž.
Začátky (2011) byly klasika – na tréninku člověk nechá plíce, druhý den sotva vyjde schody, ale stejně ho to hrozně baví. Byli jsme docela různorodá směska, pár zkušenějších bojovníků, většina naprostých nováčků, malí, velcí, tlustí, hubení, holky i kluci… Myslím, že každý sám brzo zjistí, jaký styl boje mu vyhovuje – někdo je na sílu, někdo na rychlost, někdo je dříč a piluje techniku. Já neměl ani jedno – moje jediná šance byla soupeře překvapit a jít trochu zákeřně, a na to je krav maga fajn.
Nejužitečnější bylo povídání o tom, co dělat před bojem a jak se mu vyhnout. Ne vždycky člověk může zdrhnout (jako vedoucí skautů prostě nemůžete prásknout do bot, když za vámi stojí dvacet dětí), ale umět rozpoznat blížící se konflikt a včas ho uklidnit je k nezaplacení. Jednou na mě na parkovišti nařachanej magor vytáhl baseballku – stačilo udělat pár kroků směrem k němu, tvářit se klidně a rozhodně a znejistěl, protože od neozbrojené oběti jinou reakci než ustrašený ústup nečekal. Ubránil bych se, kdyby mě tou holí začal mlátit? Těžko říct. Ale on to nevěděl a i díky tomu celá situace dopadla nejlépe, jak mohla – bez jediné rány.
Tréninky jsou jinak příjemně uklidňující. Někdo tvrdí, že se z člověka stane agresivní rváč, ale podle mě je to přesně naopak. Lidi mají agresi tak nějak v sobě, někdo víc, někdo míň. Ale když se na tréninku vymlátím do lapy, do pytle nebo do zkušeného omláceného kamaráda, jezdím domů s čistou hlavou a super náladou.
Kvůli pobytu v zahraničí jsem si od tréninků dal roční pauzu. V cizině jsem přičichl k boxu, kickboxu a dokonce capoeiře, ale za pár měsíců toho člověk moc nestihne. Stejně jsem nejvíc chodil na tamní krav magu. Trenér byl mistr světa v thai boxu, což se bohužel projevovalo spíš na jeho egu než na kvalitě tréninků. Rozhodně ale jsem za tyhle zkušenosti rád. Každý by měl vyzkoušet pár stylů, trenérů a kolektivů, aby našel to, co mu opravdu sedne. O to jednodušeji se mi pak vracelo domů!
Pokud někdo uvažuje o sebeobraně, krav magu můžu určitě doporučit a pro Krav Maga Zone to platí dvojnásob. Spíš ale radím dát na vlastní hlavu, něco vyzkoušet, zajít na pár tréninků a klidně i k různým trenérům, aby měl člověk srovnání. Neexistuje žádná univerzální metoda, jak a co trénovat, takže ideální je se nebát a zkoušet to. A nemít strach – všichni jednou začínali, někdo v šestnácti, někdo v padesáti, takže trenéři i spolubojovníci budou určitě mít pochopení. Nejtěžší je překousnout vlastní pohodlnost, přestat hledat výmluvy a dokopat se na první trénink. Pak jde jen o to, jestli vás to baví dělat a jestli se chcete zlepšovat.