Martin – Vždycky je kam se posunout

martinc1
Nikdy jsem nebyl chlap jako hora. Nejvíce mě charakterizovalo přirovnání „obléknuté kopí“. Při sportech jako atletika a lezení mi to vůbec nevadilo. Jsem městské děcko, takže sem tam se v mém životě vyskytla nějaká problémová situace, ale nešlo o nic nic, co by nešlo vyřešit sprintem nebo přelezením překážky. Začalo mi ovšem vrtat hlavou, co bych měl dělat, když nebude možnost použít ani jedno nebo nebudu sám. Jsem skautský vedoucí a se skupinou dětí těžko někam utečete. V minulosti jsem už zkoušel třeba budo a karate, ale buď jsem tomu nedal moc času, nebo bych v případě středověkého šermu potřeboval, aby útočník chvilku počkal, než si opatřím nějakou tu haluzku.

Proto jsem se začal poohlížet po něčem, co by mě oslovilo. Atraktivita bojových umění pro mě spočívala hlavně v praktičnosti a funkci. V mém okolí byli dva kamarádi, kteří začali chodit k Tomáši Bezuchovi na krav magu. Na začátku byli nadšení a postupem času to nijak neopadalo, jen o tom nemluvili tak často. Moji pozornost zaujalo, že jeden z nich techniky použil při práci (záchranář vs. opilec). Povídal jsem si s nimi o náplni tréninků, ukazovali mi techniky a čeho se snaží docílit. Proto jsem se rozhodl to zkusit.

K začátku se patří říct pár hezkých slov, ale při té dřině jsem nemohl ani mluvit. Po delší době jsem začal používat svaly a bylo to znát. První měsíc jsem byl zmožený a zničený, a co mě překvapilo, také spokojený a nadšený. Zajímavé, že? Říkáte si, že už nemůžete, a tak to jde pořád dokola, než zjistíte, že jste na konci tělocvičny a máte hotovo. Ale vyplatilo se. Po měsíci až dvou pilné docházky jsem zjistil, že se mi cvičí snadněji, dech už občas mám a vydržím celý trénink. Ostatní vám pomáhají a vysvětlí, co a jak máte dělat nebo nedělat. V mém případě byli nejspíš dost shovívaví, co se ran týče, než jsem se naučil správně krýt.

martinc3
Složení tréninků bylo dost jednoznačné. Na začátku posílit, aby se sebou člověk mohl něco dělat, a spousta drilu chůze a základních úderů (zvedáky, háky a direkty). Později se přidávaly techniky. Můj největší postrach byla a stále je obrana proti noži. Povzbudivé bylo zjištění, že když dělám vše dobře, tak se ubráním i o dvacet kilo těžšímu chlapovi. K mým oblíbeným technikám se řadí kombinace úderů a chvatů, po kterých soupeř leží na zemi a mám nad ním bezpečnou kontrolu. Techniky a sparringy jsou dost vyvážené. Při sparringu jsem se naučil opravdu hodně. Ale dokud jsem neuměl techniku, nevydržel jsem moc dlouho. Je potřeba používat nejen svaly, ale i mozek.

Samotné tréninky jsou rozmanité. Na začátku rozehřátí, pak protažení a potom buď dril, nebo technika. Ke konci nějaké to zápasení nebo posilování. Trenér mezi námi během tréninku chodí a opravuje nás. Radí nám a chválí nás, když je za co.

A co mi ten čas v Krav Maga Zone dal? Už nevypadám jako obléknuté kopí; povýšil jsem na „chudého příbuzného“. Mám pocit bezpečí a možnost se bránit někde venku. Tréninky se dost blíží k praxi a člověk pak není tak překvapený, když se něco blíží. Zatím jsem nemusel nic z toho použít, ale raději se to naučím a nebudu muset používat, než abych to neuměl a potřeboval se bránit. Dal mi také nové přátele a partu lidí, co se mnou sdílí stejnou potřebu se bránit a ubránit. Kromě toho mi přinesl i možnost „vymlátit se“, uvolnit se z každodenního shonu a naučit se něco nového. Nedělejte si ale iluze, že po roce budete umět všechno a nejlíp (budete umět spoustu a dobře). Vždycky je kam se posunout!